Tomáš Garrigue Masaryk(1918–1935)ZTomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo prezident Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín[1] – 14. září 1937 Lány[2]). Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka.
Edvard Beneš(1935–1938)/(1945–1948)Edvard Beneš (původním jménem Eduard;[pozn. 1] 28. května 1884 Kožlany[2] – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu komunistickou stranou.
Emil Hácha(1938–1939)Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 Trhové Sviny[2] – 27. června 1945 Praha)[3] byl český právník a politik. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky.
Klement Gottwald(1948–1953)Klement Gottwald (23. listopadu 1896,[1] Dědice nebo Heroltice – 14. března 1953, Praha) byl československý komunistický politik. Od roku 1929 byl poslancem Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě.
Antonín Zápotocký(1953–1957)Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.
Antonín Novotný(1957–1968)Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Při návštěvě československé komunistické reprezentace v Moskvě rozhodl Chruščov v Moskvě jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta.[10] Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění.[11] V roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a na svobodu se tak dostala řada odsouzených z politických procesů 50. let. Jelikož však v době jeho úřadu výkonnost ekonomiky neustále klesala, musel Novotný hledat další východiska v této oblasti. V roce 1963, v době zhroucení tzv. 3. pětiletky, která musela být zrušena a přeplánována, odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil jej pragmatičtější Jozef Lenárt.
Ludvík Svoboda(1968–1975)Ludvík Svoboda, KCB (25. listopadu 1895 Hroznatín[1] – 20. září 1979[2] Praha) byl československý voják a politik, účastník prvního a druhého odboje a v letech 1968–1975 sedmý prezident Československa.
Gustáv Husák(1975–1989)Gustáv Husák (původním křestním jménem Augustín, 10. ledna 1913 Dúbravka – 18. listopadu 1991 Bratislava) byl československý politik slovenského původu, vrcholný představitel vládnoucí Komunistické strany Československa a v letech 1975–1989 osmý prezident Československa. V roce 2019 se umístil na sedmém místě ankety Najväčší Slovák.[2]
Václav Havel(1989–1992)/(1993–2003)Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003). Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti.
Václav Klaus(2003–2013)Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky.
Miloš Zeman(2013-2023)Miloš Zeman (* 28. září 1944 Kolín) je český politik, ekonom a prognostik, v období 1996–1998 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, v letech 1998–2002 předseda vlády České republiky a mezi roky 2013 a 2023 třetí prezident České republiky. V srpnu 1989 publikoval v Technickém magazínu kritický článek vůči komunistickému režimu. Během sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra a stal se jedním z řečníků na Letenské pláni. V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění. V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou.
Petr Pavel(od 2023)Petr Pavel (* 1. listopadu 1961 Planá) je český politik a armádní generál ve výslužbě, od března 2023 čtvrtý prezident České republiky. Úřadu se ujal složením slibu 9. března 2023 na společné schůzi obou komor Parlamentu.[1][2]